V úterý jsme s Áďou zabodovaly s naší autorskou tvorbou. Tak se s váma o ni podělíme, hezké čtení :)
Sobecká
Naposled se nadechnout,
spatřit znovu celý svět…
Sát život až do morku kostí
a vždy vědět, že jsem žil.
Jenže teď cítím na své hlavě něco,
co bolí, co tíží.
Je to ta nechutně vonící zem,
kusy hlíny, kameny, tlející hmyz, žízniví červi
šijí mi posmrtný šat.
Ale já se chci naposled nadechnout.
Mluvit s Fitzgeraldem,
s Bachem bušit do pián,
v noci chlastat s Bukowskim,
s Goyou zase obědvat.
Spatřit zase a znovu celý milovaný svět.
S Ester hledět ke hvězdám.
Milovat se se Sofií.
Magdalénu líbat na nebeská ústa.
Matce a otci se pokorně poklonit za to,
že jsem mohl žít.
Avšak nyní již musím se
naposled nadechnout.
Sál jsem život až do morku kostí
a stále nevím, zdali jsem žil.
A nyní?
Na pokraji nového života či prachsprosté smrti
nemám dost a tuším,
že v téhle zemi jsem byl pouhý host.
Valčík pro Amélii
Z kavárny na rohu zní hudba klavíru,
tóny, jež skladatel psal přímo na míru,
dívce, co za pultem tak krásná zdá se být.
Ukrytý za tóny vkrádám se nesměle,
se srdcem na dlani, přiznat se dospěle,
dívce, co za pultem tak krásná zdá se být.
Se srdcem na dlani přiznat své bláznovství,
do očí pohlédnout, vyzradit tajemství
dívce, co za pultem tak krásná zdá se být
Pohlédnout do očí s mandlovou příchutí,
na tváře bělostné, jak pírko labutí,
dívku, tu za pultem, poprvé políbit.
Z kavárny na rohu zní hudba klavíru,
valčík, jenž napsal jsem, ušitý na míru,
dívce, co za pultem tak krásná zdá se být.
Žádné komentáře:
Okomentovat